Polapený Matrix

Policisté padají rozmetaní razantními údery. Carrie-Anne Moosová, hrající Trinity, bravurně prchá po stěně, a četné pronásledovatele setřese skokem, který by jí záviděl i olympionik. Temnou ulicí sprintuje k telefonní budce. Stihne zavolat kamarádům a rozplynout se v poslední milisekundě, těsně před nárazníkem náklaďáku, řízeného nemilosrdným agentem Smithem.

Podmanivý scénář a mistrovská kamera. Skupina hackerů poletuje kanalizací a bojuje za záchranu světa proti vládnoucímu počítači a jeho emotivním agentovým programům. Bohužel, či přesněji matrixžel, k přechodu mezi nevábnou, ale údajně skutečnou kanalizací, a slunečným, avšak nereálným světem, se hodí výhradně vybrané telefony. Všichni znají jejich umístění; nejen operátor lodi Nabuchodonozor, ale také Matrix a jeho agenti, a přesto je nechávají funkční až do posledního okamžiku. Prevence proti průnikům žádná. Proč se Matrix chová vůči hackerům mnohem mírumilovněji než dnešní počítačové systémy?

Podívejme se trochu do historie. V roce 1982 William Gibson definoval slovo kybersvět a o dva roky později publikoval svůj slavný román Neuromancer, v němž stvořil úžasný svět počítačových kovbojů. Zde mu ale prvenství nepatří. Hackery vynesly na výslunní už ‘Válečné hry’ (WarGames) v roce 1981, v nichž klukovského hrdinu ztvárnil Matthew Broderick, vystupující jako úspěšný pokořitel počítačů. Jednoho dne se náhodou vetřel do NORADu, strategického obranného systému USA, který omylem považoval za počítač herní firmy, a spustil na něm program ‘Celosvětová jaderná válka’. Když později zjistil, co provedl, mistrně unikl FBI a běžel do řídícího centra NORADu, aby svou chybu napravil, ale jeden ignorantský generál mu to znemožnil a dal ho odtud vyhodit ven: “Vyveďte toho malého bastarda z centra vrchního velení!” Samozřejmě, že vše nakonec dobře dopadlo. Matthew zastavil program za pomoci své krásné přítelkyně Ally a jednoho utajeného génia, doslova v poslední vteřině, když se již zažehovaly motory raket v podzemních silech.

Filmová pohádka, s nesnesitelně hloupým scénářem, změnila postoj veřejnosti k hackerům a přisoudila jim tváře démonů. Možná inspirovala i Gibsona a mnohé další. Současně se zvýšila pozornost odborníků. První počítače neměly prakticky seriózní ochrany. Většinou se na ně nezapisovaly ani příliš důležité informace; ty se udržovaly na papíře. Do elektronické podoby se převádějí až začátkem osmdesátých let s rozšířením osobních počítačů a sítí. Tím současně sílí tlak na zabezpečení.

V době, kdy Gibson píše svůj román, počítačový ‘divoký západ’ už pomalu končí. Významnější firmy rychle přecházejí na absolutní ochranu - rozdělují podnikové sítě na dvě části - na jednou propojenou se světem, kde uchovávají méně důležité údaje, a na interní sítě pečlivě izolované od okolí, do nichž neexistuje přístup zvnějšku. Hackeři stále znamenají vážnou hrozbu, ale především pro drobné organizace a komerční oblast, díky nezákonným kopiím programů a her. Gigantům způsobili za celá desetiletí kupodivu jen nepatrné škody, jak lze vidět z publikovaných seznamů nejvýznamnějších průniků. Zákeřnější než oni jsou počítačové viry a ‘dokonalé’ programy zamořené chybami. I nejznámější hacker, Kevin Mitnick, nezcizil nic mimořádného a zatčení unikal přes osm let, protože ho prakticky nikdo nehonil. Zůstal by asi na svobodě až dodnes, kdyby svým hloupým posmíváním neurazil japonského experta Tsutomu Shimomura, který si jeho zadržení vzal za věc osobní cti a dostal ho za pouhých šest neděl.

Důležitá data se ukrývají v izolovaných systémech, nejen před hackery, ale především před neskonale lépe vybavenými a vyškolenými agenty konkurence a nepřátelských zemí. Při dostatku znalostí a štěstí lze sice narušit webový server Pentagonu, což se ostatně už několikrát stalo. (Na Pentagon se údajně provádí kolem čtvrt milionu počítačových útoků ročně, z čehož desetina míří na jeho webový server.) Ten ale běží na nezávislém počítači a obsahuje málo významná data, převážně určená pro veřejnost. Úspěšný útočník příliš nezíská, kromě radosti, obvykle dočasné.

Po telefonu se rozhodně nedostanete k interní síti Pentagonu se strategickými údaji, protože není kudy. Nevede k ní jediný drát. Totéž platí i pro většinu firem a pro banky. Hackeři je občas ošidí o drobné částky pomocí falešných platebních příkazů či objednávek, v rámci limitu pro elektronický styk, ale nenaruší jejich hlavní počítače. Jak ostatně víme z české zkušenosti, bankám i dalším podnikům neškodí žádní hackeři z vnějšku, ale tuneláři uvnitř jejich vedení.

Takže vraťme se k Matrixu. Z jakého důvodu super systém ve vzdálené budoucnosti dovoloval připojení z kanalizace? Kvůli čemu nechával otevřené cesty k průniku, pro něj jinak neužitečné? Proč nezablokoval vhodné telefonní budky, o nichž věděly obě strany? Existuje jediné možné vysvětlení - sám si přál, aby do něho hackeři pronikali. O něčem podobném mluví i film. Agent Smith se pokouší polapit Morphea, aby od něho vyzvěděl přístupový kód k počítači posledního lidského města.

Kvůli čemu ale agenti Matrixu měli tak chabou výzbroj? Kromě silného úderu pěstí a mimořádné odolnosti, bojovali jedině pistolí, přičemž nedostali ani náhradní zásobník, o čemž vypovídala scéna bitky v metru. Kdyby disponovali rotačním kulometem, z něhož padá úžasný proud nábojů - tenhle záběr mě opravdu fascinoval - těžko by jim Trinity unikla a film by předčasně skončil už v úvodní scéně. Nemuseli by ji ani zabít, stačil by pouhý zásah do nohy. I strážci v mrakodrapu otloukali místo vetřelců raději mramorové sloupy, mimochodem schopné regenerace, protože o chvíli později, když vybuchla v přízemí nálož, nevykazovaly jediné škrábnutí. Rovněž nedávaly smysl ani vražedné chobotničky vybavené laserovými nožíky. Proč Matrix nepoužil důkladnější zbraně, třeba řízené střely či miny? Stačilo by rovněž zablokovat anebo hlídat část kanalizace kolem elektrárny a učinit tím konec osvobozování lidí.

Odpověď na záhady se nabízí sama. Keenu Reeves, v roli Thomase Andersona, neutekl po požití červené pilulky z Matrixu, ale pouze vstoupil do jiné části jeho programu. Pronikl za pomyslné zrcadlo a tam se ho zmocnila iluze revolucionáře a spasitele světa! Jeho tělo dál leželo v elektrárně a vyrábělo proud. Virus se nažral, disk zůstal celý a Dorotka v Kansasu, aneb spokojenost na obou stranách. I u scénáristů, neboť odkazy na Alenku a Čaroděje ze země OZ patří k oblíbenému menu amerických filmů.

Jenže, s výrobou proudu to není tak jednoduché. Morpheus vykládal Thomasovi, při vstupním školení, že lidé v elektrárně dostávají výživu připravenou z mrtvých lidí. Z té žili nejen sami, ale navíc ještě produkovali energii pro stroje - hotové perpetum mobile, pravý zázrak magie, univerzální náplasti na vše nefungující. Dnes existujeme jedině díky fotosyntéze rostlin, které vyrábějí cukr ze slunečního záření a kysličníku uhličitého. V době Matrixu ale Zemi zahalily temné mraky. Odkud se tedy doplňovala mizející energie? Lidské trávení není bezeztrátová technologie. Osmdesát kilo masa a kostí by nás udrželo při životě rok či možná dva, ovšem při přísunu dalších nezbytných látek, minerálů, vitamínů.

  Podezřele vypadá i kód Matrixu ukazovaný na obrazovkách. Můžete si ho stáhnout jako spořič obrazovky z http://www.whatisthematrix.com/ . Pokud máte rychlý počítač a hodně paměti, spatříte padající znaky, v nichž hlavní hrdinové viděli barvité scény. Závidím jim jejich neuvěřitelnou obrazotvornost - v několika klikyhácích rozeznat celou osobu; její vzhled, oblečení, výraz tváře, slyšet pronesená slova, zahlédnout její postoj a pohyb v prostoru. Nemluvě o detailech prostředí kolem ní. Spíš bych řekl, že podlehli iluzi. Zdálo se jim, že rozumí kódu, a přitom jim Matrix promítal vše přímo do mozků.

Z čeho ale existoval samotný Matrix? Nemohla ho přece napájet elektřina vyráběná lidmi, to opravdu ne. A náš lidský svět se skutečně nedá popsat několika znaky. Těmi by se mohly vyjádřit leda jednoduché scény, třeba nevábná kanalizace a stísněné kobky na lodi! Ano, správná odpověď na otázku ‘Co je to Matrix?’ bude nepochybně znít: “Šeré podzemí tvořilo počítačovou simulaci Matrixu a města plná slunce a lidí reprezentovala skutečnost!” Celý příběh vypadá náhle úplně jinak.

Thomas Anderson žil v příjemném prostředí; plném diskoték, chutných bifteků, svůdných žen a slunečního tepla. Pak ho zmanipulovali záludní agenti, nahánějící oběti na tajný výzkum. Strach, který v něm vyvolali, ho přiměl vzít si od Morphea červenou pilulku s drogou. Dobrovolně přijaté narkotikum uvrhlo jeho nebohou duši do simulační matice nestvůrného počítače, v níž vegetoval jako pokusná krysa ve vlhkém studeném kanále a k jídlu dostával nechutnou břečku a revolucionářův sen o záchraně lidstva. Smutný příběh, ale občas se takové stávají. Stačí si přečíst černou kroniku.

Radím vám proto - buďte opatrní, až příště zvednete telefon! Rozhodně neběhejte za králíčky, neboť pak se dějí divné věci. A kdyby vám náhodou někdo neznámý nabídl červenou pilulku a blekotal přitom něco o vysvobození z klamu a vyvolených jedincích, spěšně utečte! Jinak riskujete, že se probudíte se v šedých hadrech na tvrdé pryčně. Pak bude pozdě lkát nad svým osudem. Zůstanou vám leda sny o spáse světa, v nichž budete dočasně mít ztracená křídla, ale jenom tak dlouho, dokud vám je Matrix opět nevezme; v rámci dalšího experimentu svého výzkumného programu.